REPORTÁŽ: Malá velká Drtikolova výstava

Malá, protože nezabrala ani tolik místa. “Z fotografického archivu” je zde k vidění pouze zlomek práce Františka Drtikola. Velká, jelikož si fotografie svou významností musí získat srdce každého fotografa. A to alespoň částečně, tak jako tomu bylo u mne – příznivce všech možných fotografických oborů, kdy studiovou tvorbu ve svém zájmu řadím až někam na úplný konec toho, co mě opravdu dokáže uchvátit.

Výstava “FRANTIŠEK DRTIKOL: Z fotografického archivu” je prezentována v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Díky své významnosti si to rozhodně zaslouží, možná proto, že je oslavou 130.výročí jeho narození – narození Drtikola s ještě větším “D”, než by se mohlo na první pohled zdát.

O Františku Drtikolovi vám jistě nemusíme vyprávět. Ostatně, kdo by ho neznal. Nejenže bychom ho mohli považovat za jednoho ze stavitelů základních kamenů moderního zátiší, ale jeho umělecký rukopis v sobě nesl tolik výtvarné jedinečnosti a vůně experimentu, že ho stále řadíme mezi největší osobnosti historie české fotografie. Netvořil však pouze v této oblasti. Věnoval se také portrétům, aktům, nebo například jiným výtvarným oborům, jako je malba, grafika, nebo dokonce překladatelství.

Výstava je orientována především na jeho akty a zátiší z ateliéru. Akty jsou rozhodně určitou výpovědí z dob, kdy Drtikol žil a tvořil. Obraz secese v nich nelze popřít. Nejenom ženské tvary, jejich vizáž, které dominují dobové účesy, ale počátky 20.století charakterizuje včetně svého pohledu, nasvícení a obliby v tvarech, což dokazuje, že byl inspirován nejen secesí, ale také futuristickými a kubistickými prvky. To vše podtrhuje užití kamer, s kterými pracoval. Černobílá fotografie ještě měla odlišný tón a pleť fotografovaných byla měkčí a na pohled hladší.

Jeho zátiší mě nadchlo rozhodně o mnohem víc. Najednou jsou snímky jenom o něm – o tom, co se v něm skrývá. Vytvaří vlastní svět, podle svých představ. Hraje si se světly a stíny, s kompozicí, hloubkou ostrosti, emocemi, které z fotografií sálají a hlavně si vytváří vlastní objekty – papírové postavičky. Podstatné je právě to, že si hraje. Nelze si nevšimnout jeho zájmu o tento obor, pečlivosti a poctivého zpracování. Jeho vztah k umělecké tvorbě je natolik silný, že se ve stejné síle vrací zpět, skrze obraz, směrem k divákovi. Mezi těmito díly můžete na výstavě shlédnout také známou fotografii s názvem Tanečnice. Ta na první pohled vypadá čistě a jednoduše, rozhodně ale nelze přehlédnout píli a propracovanost, která se za ní schovává.

My, co jsme v rámci studií fotografie, nebo svého volného času, zkoušeli fotografovat zátiší víme, že to moderní je tím nejsložitějším. Neexistují žádná pravidla, děláme si ho po svém, ale musíme zaujmout. Je tolik faktorů, na které musíme myslet. Drtikol to ovládal, a proto ho také dnes považujeme za jákéhosi vůdce – můžeme si vzít z jeho tvorby mnoho a může nás nasměrovat právě na onu správnou cestu. Je důkazem toho, že kreativita opravdu své meze nemá stanoveny. Měli bychom tedy považovat nejen za svůj základ vzdělanosti, že Drtikolovou osobu a jeho tvorbu znát budeme, ale také za samozřejmost, že alespoň jednu jeho výstavu zažijeme na vlastní oči, nikoliv na internetu. Protože i mně naprosto změnila názor na jeho tvorbu a na ateliérovou tvorbu obecně.

Původně jsem jeho fotografie potkávala na velkých fotografických festivalech, kde se jakoby schovával v rohu, kolem kterého divák projde sice s povšimnutím, ale při množství prezentovaných fotografů bez jakéhokoliv pozastavení a zamyšlení se nad tím, kolik úsilí do svých děl vložil. A co víc – jakou hodnotu vlastně mají, díky své originalitě a kvalitě. Najednou se objevil v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Sám. A tolik to jeho fotografiím slušelo! Obzvláště když ho drze do svého stínu nestavili fotografie moderní doby, které díky digitální technice vypadají možná půvabně, ale dovolují autorům mnohdy zapomenout na kouzlo osobního vkladu. To je pro analogovou fotografii mnohem více specifické. Proto ji milujeme. Proto milujeme Drtikola.