Mokrý kolodiový proces

Mokrý kolodiový proces je velice zajímavou součástí historie fotografie. Jak funguje a kdo jej využíval se dočtete v tomto článku, který vám konečně této složité a méně známé tehnice pomůže porozumět.

Této technice říkáme také zkráceně mokrý proces, nebo archerotypie. Tento název si zíkala po svém vynálezci Fredericku Scott Archerovi. Tento Angličan s ním přišel v roce 1851, tedy pouze dvanáct let po patentování daguerrotypie. Negativy byly mnohem kvalitnější a “trvanlivější”, proto tento proces ihned nahradil daguerrotypii a kalotypii.

Kolodium, které je při tomto procesu používáno, je roztok nitrocelulózy v etheru a ethanolu. Svou sirupovitou konzistenci po zaschnutí mění do podoby pružného celulózového filmu (známe jej z lékařství, kde se používá jako tekutý obvaz). Jemný film chemikálie smíchané s jodidem draselným byl nanášen na sklo, které při osvícení obrazu zabraňovalo “nezapisování” nežádoucího šumu na snímek. Ve finále šlo tedy o citlivou fotografickou desku, kterou bylo možno exponovat za poměrně krátký čas a s velice kvalitním výsledkem.

Velkou nevýhodou ale je, že používaná chemická sloučenina rychle schne, avšak pro exponování bylo nutné ji udržet mokrou. Proto ji fotografové na skleněné desky nanášeli těsně před tvorbou snímků, což je pro dnešní fotografy hotové sci-fi. Něco nemyslitelného a velice složitého. Navíc také zbytečného.

Z kolodiového pozitivu lze zvětšit pouze fotografii stejné velikosti. Proto jsou filmové pásky, které dnes v analogové fotografii používáme, výhodnější. Jde o mnohem méně náročnou a kvalitnější záležitost.

Tento proces užíval například Karl Blossfeldt (makro fotografie květin) nebo fotografka narozená v roce 1951, která tvoří dodnes, Sally Mann (krajiny a portréty).