Gramatika pocitů od Duchenne de Boulogne

Fotografie je na světě již patnáct let. Stává se médiem, které postupně proniká do ostatních oborů, kde nachází své uplatnění. Akty, portréty, posmrtná fotografie, nebo například medicína. Právě pro její potřeby ji používá dr. Guillaume-Benjamin-Amand Duchenne de Boulogne.Vyfotografoval téměř sto snímků, které vznikají kolem roku 1856. K tomuto období datujeme právě konec éry daguerrotypie a kalotypie. Duchenne de Boulogne není samozřejmě jediným, kdo se v historii fotografie, resp. na jejím počátku, zasloužil o její širší uplatnění. Nepatří pochopitelně ani mezi uměleckou smetánku, ačkoliv ta v tehdejším světě neměla ještě své místo. Fotografie stále neznala svou uměleckou tvář. Duchenne de Boulogne ale vyfotografoval soubor, který stojí za to vidět.

V roce 1844 se do prvních experimentů s fotografií na poli medicíny pustil Léon Foucalt. Ten zaznamenal obdivuhodné mikroskopické daguerrotypie lidských krevních destiček. Duchenne de Boulogne – lékař, vědec, člen Société de médicine v Paříži a specialista v oblasti elektrofyziologie – nebyl tedy prvním lekařským vyškoleným fotografem, byl ale prvním moderním lékařem, který při své práci fotografii používal jako pomocný nástroj. Jeho snímky jsou až perfektně zinscenované. Uměl skrze ně komunikovat, hledět na výřez obrazu a ten oddaně respektovat, pracovat s perspektivou a světlem. Tyto fotografie, které tvořil jako pouhý experiment, dodnes budí úžas.  Svou tvorbu započal  díky zájmu vzbuzenému ve spisech Lavaterových. Ty byly svého času velice ceněné a podporované také Goethem. Formulují umění výkladu charakterů rysů z obličeje a také typologie charakteru pro umělce, který byly na akademiích vyučovány již od 17.století.

Naše svaly přirozeně v oblasti obličeje svými pohyby vyjadřují emoce jako je radost, strach, údiv, zklamání, úlek a pobavení.  “Gramatika pocitů” (nebo “Atlas emocí”) je název nejen Duchennova díla, ale také charakterizující pojmenování studie, kterou se zabýval – dráždění svalů. Na to používal dvě až čtyři elektrody. Potřebný proud mu dodával generátor umístěný mimo snímek. Měl pět pokusných osob – dvě ženy a tři muže. Každý z nich byl jiného věku, vyznával jiný životní styl, měl odlišný zdravotní stav. Kde přesně Duchenne tyto osoby fotografoval nevíme. Některé z jeho snímků byly ale zřejmě vyfotografovány u něj ve vlastním bytě.

Tyto Duchennovi výzkumy se dostaly k jeho kolegům a byly vydány jako kniha, která se učebními a názornými pomůckami obracela především k umělcům. Jeho publikace, nesoucí název Mécanisme de la physionomie humaine ou analyse électro-physiologique de l’expression das passions applicable á la pratique des arts plastiques, však nikdy nedostala zasloužené slávy. Jeho dílo je ale bezesporu na bizarním průsečíku vědy a umění tím nejoriginálnějším příspěvkem.