Bayardův kuriózní příběh
K základní kulturní vzdělanosti našeho národa zajisté patří znalost her o Járu Cimrmanovi. V historii fotografie se vyskytoval taky takový Cimrman. Jakoby se jejich příběhy vzájemně inspirovali. Jen Hippolyte Bayard byl skutečný. Dnes ho právoplatně označujeme za jednoho z otců fotografické tvorby. Dlouho se snažil přijít s něčím novým, díky čemu by se jeho jméno […]

K základní kulturní vzdělanosti našeho národa zajisté patří znalost her o Járu Cimrmanovi. V historii fotografie se vyskytoval taky takový Cimrman. Jakoby se jejich příběhy vzájemně inspirovali. Jen Hippolyte Bayard byl skutečný.
Dnes ho právoplatně označujeme za jednoho z otců fotografické tvorby. Dlouho se snažil přijít s něčím novým, díky čemu by se jeho jméno tučně vrylo do dějin, jen ho vždy někdo předběhl. Snažil se posunout fotografii dál, být součástí jejího vývoje. Ale bohužel se mu nedostávalo vytouženého uznání.
Bayard je vynálezcem přímého pozitivního tisku, autorem první veřejné výstavy fotografií a tvůrcem dokumentu o historické francouzské architektuře, který mu zadala jako zakázku vládní organizace. Byl prvním fotografem osloveným právě francouzskou vládou. I přes řadu úspěšných kroků nebyl ve své době uznáván tak, jak si původně přál. Vytoužené pocty se mu dostalo v roce 1840, kdy vytvořil úplně první autoportrét na světe. Tehdy ho ani nenapadlo, že právě snímek Sbohem krutý světe ho dostane na vrchol jeho kariéry.
Vyfotografoval se jako utonulý. Smrt měla vyobrazit jeho nesouhlas s nedostatečným uznáním. Považoval se vlastně za spoluvynálezce fotografie, protože ta, než dostala svou technickou podobu, prožívala několikaletý rozvoj plný bádání mnoha vědců a umělců. Tímto snímkem veřejnost, která na zmanipulované mediální sdělení doposud nebyla zvyklá, naprosto ohromil.
Na druhou stranu fotografie napsal sdělení:
„Toto tělo patří H. Bayardovi, vynálezci procesu, který právě vidíte. Pokud vím, tento neúnavný experimentátor byl tři roky zaměstnán svým vynálezem. Vláda, která tolik dala panu Daguerrovi, řekla, že nemůže nic udělat pro pana Bayarda, a ten nešťastník se utopil… Ach ta rozmanitost lidského života! Byl v márnici několik dní, nikdo jej nepoznal, ani si na něho neuplatňoval nárok. Dámy a pánové, měli byste raději poodstoupit aby nebyl raněn váš čich, jelikož – jak můžete vidět – tvář i ruce džentlmena již začínají zahnívat.“
— Hippolyte Bayard, 18. října 1840
A jak to nakonec s Bayardem tedy dopadlo. Dostal to, co chtěl a zemřel ve stáří přirozenou smrtí. Konec dobrý, všechno dobré!