AntropoGallery v Analogue
AntropoGallery je výjimečný projekt analogové fotografky Terezy Kurečkové, na kterém spolupracuje se svým přítelem Luďkem. Jde o spojení několika vášní autorky. Především jde prý o projekt fotografický. Její “exponovaná” trička již brzy v Analogue! O neobvyklé a u nás neznámé technice dále hovoří sama Tereza. Jako dítě jsem neustále slyšela, že se mám […]
AntropoGallery je výjimečný projekt analogové fotografky Terezy Kurečkové, na kterém spolupracuje se svým přítelem Luďkem. Jde o spojení několika vášní autorky. Především jde prý o projekt fotografický. Její “exponovaná” trička již brzy v Analogue!
O neobvyklé a u nás neznámé technice dále hovoří sama Tereza.
Jako dítě jsem neustále slyšela, že se mám už konečně zaměřit na jeden ze svých koníčků a dělat ho pořádně. Nedokázala jsem pochopit, jak můžu stranou odsunout jednu z věcí, která mě naplňuje a naopak veškerou píli věnovat něčemu, co mě třeba časem bude ubíjet. Tak jsem si vytvořila svůj vlastní svět plný aktivit, které se dodnes snažím nezanedbávat. Později jsem zjistila, že vlastně žiji podle citátu Roberta Fulghuma (kniha Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce): Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj. A tak vlastně trochu tancuji, trochu kreslím a maluji, trochu fotím, trochu píšu, trochu se poflakuju po kavárnách, několik dlouhých hodin svého života jsem prožila v temnotě kina, trochu si hraju se svou arogantní kočkou a taky se trochu učím a pracuji.
Po střední škole, kde jsem žila malbou a po vysoké, kde jsem žila filmem, jsem se naplno pustila do analogové fotografie. Snad proto, že jsem již neměla tolik trpělivosti tvořit zdlouhavě jeden obraz, ale chtěla jsem vytvářet obrázek za obrázkem, celou sérii obrázků, série sérií obrázků… A tak se stalo, že už jsem nemohla uzavřít šuplík plný negativů, a pak i ten druhý, i ten…
Hodně cestuji a moje věrná Diana f+ se mnou již byla ve Francii, Chorvatsku, Jordánsku, Izraeli, Itálii, Dubaji. Tak jsem odjela se svým chlapcem Luďkem fotografovat do Berlína. V jednom malém obchodě s analogovými fotoaparáty jsme objevili vzorky zajímavých barev, které prý dokážou za pomocí slunečních paprsků otisknout fotografii na látku. Vzpomněla jsem si na své šuplíky plné negativů, které se tam válí, a nikdy z nich nic nebude, a na nápad studovat fotografii na vysoké, kam jsem si vlastně nikdy nebyla schopná podat přihlášku, a také na výstavu svých fotek, kterou jsem nikdy nezorganizovala. „Konečně bys mohla své fotky někde uplatnit,“ prohlásil Luděk při zkoumání otisku lva na látce.
Zjistila jsem, že barvy nejsou v Evropě dostupné, tedy pokud bych si nevystačila jen s malými vzorky modré a červené. A to bych si tedy nevystačila! Nakoupila jsem bílá trika ve všelijakých slevách a většinu z nich zničila. Výsledky nebyly vůbec dobré, slunce nebylo ani trochu ostré, barev ubývalo, trika „na spaní“ se mi ve skříni množila neskutečnou rychlostí. Ale věděla jsem, že na jaře přijde ostré slunce plné energie a vitamínů a já se do práce pustím znovu a lépe. Do té doby jsem měla dost času na sestavení své první velké kolekce. Rozhodla jsem se ji nekoncipovat nijak tematicky, spíš jsem vybrala své oblíbené fotografie, na které jsem pyšná, jakou byla třeba naježená “lomo” kočka z Chorvatska. Připravila jsem zvětšené negativy, objednala si obrovský balík barev z Ameriky, nakoupila si krásná bavlněná trika a v dubnu 2014 jsem s novou energií rozjela výrobu svých originálních triček. Vyřádila jsem se na nich i barevně, stříkala je barvami kolem, batikovala, barvy jsem různě mezi sebou míchala. A pak jsem přišla na to, že je to vlastně to pravé, co jsem chtěla dělat: trochu fotografovat, trochu malovat, trochu si hrát a trochu pracovat.
V jedné mé oblíbené kavárně jsem se sešla s kamarádem Tomášem (jednou z něho bude skvělý filmový režisér a já se budu chlubit tím, že byl u zrodu AntropoGallery :)) a povídala jsem mu o svém projektu: Lidé, kteří má trika nosí, jsou vlastně takovou chodící galerií, mají na sobě můj výtvor a berou ho do ulic. Není třeba plánovat výstavu, vždyť já vlastně vystavuji každý den. Na to mi Tomáš řekl, že je to vlastně taková „antropo“ galerie a ten název už téhle “galerii” zůstal. Hezké věci a velké i malé projekty stejně všechny vznikají u vína, panáka a cigarety v kavárnách.
Dnes mám za sebou již dvě fajn kolekce a připravuji další. Každá fotografie má svůj příběh, a to nejen ten na obrázku, ale také mimo něj: každá byla pořízena jiným fotoaparátem, film jsem pak nechala vyvolat či jsem si ho vyvolala sama v temné koupelně a třeba předtím musel projít zkouškou několika kontrol v Jeruzalémě, dostal se až ke mně do skeneru, pak se onen sken vytiskl na velikou fólii a ta byla nakonec přiložena k nabarvenému triku a vystavena ostrému odpolednímu slunci.
S barvami stále ještě trochu zápasím. Hotové triko, čtyři hodiny prané, si ještě občas na slunci dělá, co se mu zlíbí. Prvně jsem to pokládala za nedostatek, ale pak mě napadlo, proč z toho naopak neudělat výhodu. Jak řekla slečna Karolína z obchodu Analogue v Praze – vždyť i lomografie je nedokonalá, a to se nám na ní přece líbí.
Co je cílem AntropoGallery? Spojuje design s fotografií a malbou. Je to originální móda, která je díky technice zvláštní a specifická již ve svých počátcích. Já bych však chtěla, aby AntropoGallery zůstala hlavně galerií. Aby lidem přinášela radost z originálního a osobního kousku umění v šatníku. Zatím jsou všechny kolekce složeny jen z mých (případně z přítelových) fotografií, časem bych uvítala i další “vystavovatele”, kteří by mohli mít svou vlastní kolekci.
Základem projektu je analogová fotografie. Samozřejmě, že lze velký negativ vytvořit také z digitální fotografie, ale takhle by každé tričko pozbylo svůj jedinečný krásný příběh, a kdo říká, že krásné příběhy nemá rád, ten lže. Samotný obrázek vlastně vzniká fotografickou metodou: exponuje se na slunci, proto je mým snem, aby AntropoGallery zůstala od začátku až navždy hlavně projektem fotografickým.
* Více ukázek z tvorby AntropoGallery níže. Produkty k zakoupení již brzy v Analogue!
Autor textu a fotografií: Tereza Kurečková, AntropoGallery