Výstava prodloužena až do soboty 2. srpna 2014!

O zaměření výstavy Arrrt! a příběh autora Daniela Hausera si přečtěte níže.

10370987_10203782166625210_326589395091149885_n

První foťák dostal autor někdy v pěti letech od dědy. Byl to ruský aparát Etjud a první fotku s ním udělal až po dlouhých 23 letech. Ani tak dlouhá příprava ale nepřinesla očekávanou kvalitu. Na prvním filmu bylo prd. Takový černý, trochu zrnitý prd.

Krátká verze tohoto příběhu by pokračovala tím, že autor zanevřel na levné plastikové opusy sovětských inženýrů a pokorně fotil svoje dovolené na některý z produktů rychle se rozvíjející digitální fotografie a tato výstavka by nikdy nevznikla. Z toho až mrazí, že? Taková škoda.

Autor ale nechodil do matematické třídy jen pro své krásné modré oči, takže si rychle spočítal, že ty ranné megapixle budou rychle ztrácet na ceně, CDčka slepnout, disky kolabovat, zatímco film je možná ne věčný, ale stále tak nějak lidštější a trvalejší. Dalších 8 let pak fotil výhradně na film s technikou jak profesionální tak komickou, od kinofilmu po velkoformát, profesionálně, konceptuálně, jen tak, na přání, za prachy i tajně ze zálohy.

I když v současné době fotí především digitálně, stále má v druhé ruce Holgu, Beirettu, Bessu, Bronicu, půjčenou Leicu s rozbitým objektivem nebo jiný kus poctivého železa (nebo alespoň poctivého plastiku).

Vystavený nesouborný soubor je průřez z posledních minimálně deseti let, čímž samozřejmě získavá na hodnotě a priori, ovšem oproti předpokladu má i hlubší jednotící myšlenku než tu, že fotografie vznikly klasickou technikou (ačkoliv tisk je digitální). Toto je totiž něco jako plán B – fotografie, které vznikly náhodou, omylem, pod vlivem, v záchvatu invence nebo proto, že v digitálu došly baterky. Zároveň jsou to ale fotografie, které byly původně vyřazeny ze všech výběrů jako nepovedené, neprezentovatelné, příliš osobní nebo prostě jen blbé a přesto po čase, s odstupem, získaly alespoň v očích autora právo být viděny. Nebo se konečně po letech dohodl s osobami na snímcích, že už natolik zestárly, že je stejně nikdo nepozná a o to místo na ministerstvu vnitra nepříjdou jen proto, že před lety vyměnily svoje fotografické panenství za láhev čůča, slib kariéry v modelingu nebo jen za trochu intergenderové něhy.

Pokud to zní jako parodie nebo jako dehonestace profesionální fotografie, tak se omlouváme, ale ano, je to tak, někdy je čas na kumšt a perfekcionalismus, koncept a niterné sdělení, skutečné hodnoty a někdy je potřeba jen povolit ventil. Když povolíte ventil, ozve se dlouhé písk a na konci takovej jako prd, trochu zrnitej prd. A jestli nejste uplný suchaři, tak se teď usmíváte.

Žádné komentáře

Leave a Comment

    Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>