Tereza Kurečková, autorka projektu AntropoGallery, se opět vydala s batohem na cesty. Vzala si s sebou své oblíbené analogové fotoaparáty a připravila pro vás opět nádherný LomoReport! Hezké čtení.

Mí rodiče nikdy necestovali do neznámých dálek. A tak jsem se možná proto já zamilovávala každou chvíli do jiné země, zdobila si v jejím duchu pokoj, vybírala si etno šperky, lákala mě exotická jídla. Mívala jsem v pokoji vlastní malbu Velké čínské zdi táhnoucí se přes půl stěny, nakoupila jsem si za výdělek na brigádě spoustu krásných doplňků pocházejících z Asie a založila jsem si v druhém patře své dvoupatrové postele pro jedináčka čajovnu. Od indiánů, co vystupovali na poutích se svými písněmi, jsem si koupila náhrdelník a taťku jsem přemluvila, ať si na jeden takový běžný oběd skočíme na žáby. Oběd jako z Francie. A pořád jsem snila, že to všechno uvidím na vlastní oči. Že si vyjdu na Eiffelovku, že si sáhnu na prastaré pyramidy, projedu se na velbloudovi. Úžasná věc na této planetě je, že je tak malá. Vše je jako na dlani, do 24 hodin jste na druhém konci světa. A já dnes? Všude jsem doma.
Untitled (2) (2) Untitled (2) (18) Untitled (2) (47) Untitled (2) (84) Untitled (2) (86) Untitled (2) (96)

Tak jsem se tentokrát ocitla v Peru. Do poslední chvíle jsem vlastně ani nevěděla, zda opravdu pojedu. Měla jsem odjet sama. Ale nakonec jsem se v Limě plánovaně setkala se svou kamarádkou, kterou znám celý život, a naše společná cesta se stala důležitým poznáním.

Untitled (2) (218) Untitled (2) (224) Untitled (2) (225) Untitled (2) (236) Untitled (2) (270) Untitled (2) (275)

Cestování v Chile mi pomohlo otevřít oči při pozorování přírody. Peru mě přivedlo k lidem. Poznala jsem lidi, kteří po zkušenosti se šamanskými magickými bylinami změnili svůj postoj k životu a smrti. Setkala jsem se s dětmi, které mě za kus čokolády bezprostředně, láskyplně a radostně objaly. Pozorovala jsem Peruánce, kteří odcházeli v poledne z práce, aby se mohli až do noci bavit zpěvem a tancem. Slyšela jsem je pak překrásně zpívat a tančit v ulicích. Viděla jsem staré vrásčité prababičky, které se svými pravnoučaty cestovaly několik hodin v autobuse.
Untitled (2) (117) Untitled (2) (120) Untitled (2) (123) Untitled (2) (132) Untitled (2) (139) Untitled (2) (165)
Když jsem pak ukazovala fotky doma, často jsem od lidí slyšela, že je to krásné, ale oni by na takovém místě žít nemohli. Že je tam špína, nulová hygiena, takový prý „cikánov“, nemají žádnou elektroniku (na ostrovech na jezeře Titicaca nemají ani elektřinu), prostě a jednoduše jsou tzv. sto let za opicemi, jak západní člověk o lidech z rozvojových zemích často tvrdí. Pravda je však jiná. Vězte, že ať už jsou lidé v jižní Americe, kteří žijí v hliněných domech nebo chatrčích v amazonském pralese či lidé v Indii, kteří žijí ve slumech, jakkoliv chudí, jsou šťastní do té doby, než jim my ze západního světa zatoužíme pomáhat. Pak jsou seznámeni s „lepším“ živobytím, zapomínají na své tradice, přestávají se sžívat s přírodou a vážit si každé maličkosti, nacházejí důležitost v materiálním zajištění – tak jako my. Takovou pomocí, rádoby „zlepšením“ jejich života, se chudí lidé bohatí na duchu stávají nešťastnými. My máme internet, počítače, facebooky, kabelové televize, mikrovlnky… A jsme šťastní? Utápíme se v depresích, nevěříme si, podceňujeme se, nesnášíme lidi kolem sebe, máme konflikty v rodinách. A pak se inspirujeme amazonskými indiány a hledáme útěchu v přírodních silách. Pro mě je Chile, Peru, celá Amazonie ohromným energickým polem. Kéž by se již nikdy více v těchto zemích nic zásadního neměnilo. Kéž by šamani neodcházeli z pralesů a nové generace indiánů nezačaly postupně důvěřovat lékařům a zůstaly u svých úžasných léčivých bylin a kouzel. Kéž by celá Amazonie byla stále tak čistá jako je dnes. Vždyť již mají tyto národy za sebou dost násilných zásahů do své kultury.
Untitled (2) (175) Untitled (2) (179) Untitled (2) (194) Untitled (2) (197) Untitled (2) (207) Untitled (2) (211)
Mé osmé letadlo (opravdu dlouhý let) konečně přistálo v Praze. Bylo zataženo, šedivo. Říkala jsem si, že tady zase není slunce. Ale byla jsem šťastná. U nás je totiž také moc krásně. Máme jedinečné lesy, úžasnou kulturu a také se umíme tak srdečně bavit jako indiáni. A slunce? Přichází jaro a slunce bude habaděj. A já se budu konečně moci zase pustit do výroby triček. Takže vzhůru do toho a až se půjdete bavit, dělat to, co nám tak dobře jde, dát si skleničku či tancovat v ulicích, nezapomeňte si připít jako Inka, který si váží všeho, co se mu dostane do ruky, protože ví, že vše kolem jsou dary Matky Země. Takže Inti (číši pozvednete nad hlavu, připíjíte slunci), Apu, Apu (pokynete vlevo a vpravo horám) a Pachamama (věnujte kapku svého nápoje Matce Zemi :) )

Vaše Tereza, AntropoGallery

Žádné komentáře

Leave a Comment

    Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>